A co vy, dostali jste lásku od svých rodičů?
Co je to láska bez podmínek?
Proč rodiče nedávají lásku svým dětem?
To jsou otázky, které si pokládá spousta lidí. Je to proto, že jim lásku také nikdo nedal, a tak se to předává z generace na generaci. My však nemusíme jít stejnou cestou, můžeme si zvolit jiný směr a nebýt kopií, ale sami sebou. Kdo by chtěl kopírovat život svých rodičů? Nikdo a přitom to většina dělá. Protože to, co dáme, se nám vrátí, a to dvakrát. Čas letí a vaše děti rostou, už nikdy jim nebude tolik co dnes stejně tak jako vám. Čas je to jediné, co máme, a je na nás, jak s ním naložíme.
Buďme rodiči, kteří přijímají své děti v lásce takové, jaké jsou. Nesnažme se je tvarovat k obrazu svému a vtloukat jim do hlavy přesvědčení, kterým jsme uvěřili.
Věřte, že se vám to vrátí. Položte si otázky: Dali vám vaši rodiče lásku, aniž by po vás něco chtěli nazpátek? Řekli vám, že vás mají rádi? Objali vás ne z povinnosti, nebo proto, že se to má, ale ze srdce, celou svou bytostí a s láskou? Neobchodujme s dětmi, to není láska bez podmínek. Když uděláš to, já ti dám to. Když je dítě hodné, tak jej odměníme, a když zlobí, tak jej trestáme. Proč jej nebereme, jaké je? Učíme ho obchodovat. Tento model pak bude aplikovat ve svém životě na svém partnerovi. Bude žít v obchodu, ne v lásce. Něco za něco.
Ano, to uvědomění, že jsme lásku nedostali, bolí a je v nás. Uchovává se v našem podvědomí a lze ho léčit také pomocí terapie pozitivního myšlení. Abyste se od něj mohli oprostit, je potřeba přijmout a odpustit, pak najdete svobodu.
Stejnou cestou nemusíte jít. Můžete se rozhodnout, a to hned, teď, dnes obejmout své dítě a říct mu, mám tě rád. Já sám to dělám a cítím, že to je to, co děti potřebují, a žádná věc, která se dá koupit, to nemůže nahradit. Nestydím se za to a nedívám se na okolí, ale na děti, které to cítí. Sami jste to zažili a cítíte to. Děti jsou velice senzitivní a vaše pocity, i když o nich nemluvíte, intenzivně vnímají. Láska je pro ně výživou, protože ony samy jsou čistou láskou. Dovolte jim, aby ji pocítili a měli ve svém životě pevný základ toho, co je pro náš život to nejdůležitější, a tím je láska.
Děti nepotřebují dárky a drahé hračky. To je nevědomě učíme. Budeš mít narozeniny, co by sis přál? Budou vánoce, už máš vybraný dárek? A tak dále. Pustíme jim televizi, protože na ně nemáme čas. Televize je krabice plná tužeb, dárků a přání. Co potřebují, je láska a naše přítomnost. Úplně stejně je to i u dospělých, pouze jsme na to pozapomněli, a jelikož lásku nemáme, kompenzujeme si to nákupem věcí nebo zážitků.
Přečtěte dětem pohádku ne proto, že musíte, ale proto, že chcete. Pohlaďte je ne proto, že se někdo dívá a vy byste měli, ale proto, že to cítíte. Buďte s nimi, když vás potřebují, a zároveň jim dejte prostor k tomu, aby mohli být sami. Řekněte jim, že je máte rádi z hloubi svého srdce, protože to je to, co děti doopravdy potřebují.
To, co se nedá koupit, je vždy pro život důležitější.
Všimli jste si někdy, že se lidé chovají k dětem jako ke psům? Tak se na to podívejme. Jsou to úplně stejná slova. Nedělej to, nech toho, nechoď tam, ušpiníš se, pojď sem, jdeme domů. Stačí pozorovat a uvidíte, že na pískovišti a u pejskařů se užívají stejné věty. Už jste někdy slyšeli dospělého, aby řekl dítěti: “udělej to, běž, užij si to, jen do toho, máme čas”?
Zastavme se a zamysleme se, protože dítě není pes. Je to malý člověk, který od nás chce lásku, naší přítomnost, oporu a bezpečí.
V lásce Michal
